Rodina Čermák

  Rod Čermáků pochází z Bohdašína č.4. Čermák Josef zahradník Bohdašín č.4 se oženil s Marií Thérovou dcerou Jiřího Théry z Lhoty za Kostelcem č.40 .

Josef a Marie měli syna Vincenta(Čeňka).*5.12.1846 Bohdašín č.4 +19.9.1906 ve Rtyni v Podkrkonoší č.170.

 Vincent Čermák se oženil s Františkou Machovou *19.5.1848 Rtyně v Podkrkonoší č.24 +18.11.1918 Rtyně v Podkrkonoší č.170.  Františka byla dcera Josefa Macha a Emilie dcery Ferdinanda Řeháka sedláka ze Slatiny č.1

1

Bohdašín kaple

První MACH -nejstarší z rodu 
Roku 1475 je zaznamenán Jan Vanina Rychtář ve Rtyni otec prvního Macha..
Mach se narodil kolem roku 1500 a žil ve statku č.42 ve Rtyni až do své smrti, jehož stihla roku 1574 (cca ve věku 75 let).
Jmenoval se Matěj - jeho křestní jméno ustálené krácením se stalo příjmením = MACH.
Roku 1543 se Matěji a jeho ženě Anně narodil Pavel Machů
Poprvé se Mach uvádí roku 1525 s mladém jeho věku, podruhé roku 1556 jako otec s dospělým synem a potřetí roku 1574 jako nebožtík.
Ještě roku 1556 Mach skutečného příjmení neměl. Ani o Machově bratru Janovi není jisté paměti. Domněnka - Janovi říkali Jančák nebo také Jenčák, podobně jako Matěji Mach. Jenčák byl ve Rtyni na statku č.23 do roku 1572 a po něm syn jeho Jan Jenčáků.
Mach měl tyto děti: Vávra, Urban, Vít, Marta, Pavel, Anyžka, Dura, Jakub, Petr
1. Machův syn Jakub byl vlastníkem rychty č.1. Roku 1556 jsou v třetí knize náchodské jako rukojmí za Jakuba z Malého Poříčí při koupi statku po nebožtíkovi Jirkovi: Jakub, rychtář ze Rtyně, Mach, otec jeho, Jan bratr Machu, Jíra z Kostelce a Beneš ze Rtyně. Podobně jako roku 1525 i v roce 1556 Mach ručil za splacení dluhu, v prvém případě za souseda společně se sousedy a v druhém případě pravděpodobně za svého příbuzného a společně s příbuznými. Ze zápisu roku 1556 je zřejmé, že Mach měl syna Jakuba a bratra Jana. Syn Jakub byl právě rychtářem a seděl na Rychtě (č.1).
- Jakub rychtář si koupil pustinu pod Bohdašínem za 45 kop míšeňských. Po dvou letech (1557) si přikoupil od vrchnosti u Bohdašína ještě druhou pustinu a louku. Z pustiny platil každý rok 6 grošů.
- Roku 1565 statek i s pustinou pod Bohdašínem prodal.
- "Letha 1565 ve čtvrtek před slavným hodem seslání Ducha svatého koupil jest statek Jíra Kašparu z Radče od Jakuba Starýho rychtáře ze Rtyně za 400 kop grašů míšeňských. Zavdal 100 kop. Placení po 12 kopách s pustinou pod Bohdašínem."
Jakubovi se říkalo: Jakub Starý rychtář. Příjmení tedy nenesl po otci - Mach, ale Starý.
Ze zápisu Štěpána, syna nebožtíka Starýho, na statek č.24, vyplývá že roku 1569 zůstali po nebožtíkovi Starým máteř Eliška a děti: Jan, Kateřina, Jíra, Dorota, Vavřinec, Alžběta, Valš (Valentin), Štěpán, Anyžka a Anna.
2. O druhém synu Petrovi, není zápisu. Žil a zemřel patrně jinde.
3. Třetí syn Vávra - čili Vavřinec byl ve vrchnostenské službě jako porybný "Fišmajstr" (1559-1603). Zemřel roku 1604, bezdětný
4. Čtvrtý syn Urban se přiženil nejspíš do Horního Kostelce, kde nějaký Urban Machů žil v letech 1563-1592 a stal se tam zakladatelem rodu Urbanů.
5. Také pátý syn Vít se ve Rtyni neusadil. Roku 1628 žil jistý Vít Machů v Trubijově a Jan Víta Machova (asi syn předešlého) ve Zbečníku.
6. Nejstarší z dcer Marta se provdala za Jana Tlustého, sedláka ve Rtyni č.62, poté za Jirsu č.5
7. Šestý syn Pavel byl pokračovatelem rodu v přímé linii. Po Machově smrti připadl statek synu Pavlovi, jak ukazuje zápis:
"Zápis Pavla Machova s Annou máteří a sirotky: Vávra, Urba, Vít, Marta, Anyžka, Dura, Jakub.
Letha 1574 v pondělí den nalezení stop kříže stal se jest zápis Pavlovi synu nebožtíka Macha podle poručení jeho otce. A on Pavel má bratřím a sestrám svým za ten statek vydati 40 kop míšeňských. A předkem Anyžce vydati má krávu aneb 2 k.m. a schovanici 2 k.m., kteráž jest při něm, a dále budeli se dobře chovati, má ji neubližovati. Dostane se na podíly po 4 1/2 kop 15 grošů. A máti při tom statku aneb v tom statku má bejti do smrti hospodyni."

Pavel doplatil statek roku 1594.
Jeho ženou byla Anna, dcera po bývalém rychtáři Jírovi Nývltovi - zvaném též Jíra Kašpar.
Nejstarší dcera Jíry Kašpara, Anna se provdala za Pavla Machova krátce po roce 1574. Jírův syn Václav koupil roku 1594 statek ve Rtyni č.5 od Marty Jirsové, jinak též Nejedlé (rodem Machové) a druhý syn Vavřinec ujal se roku 1597 svobodného statku č.6 ve Rtyni po svém otčímu Cohornovi. Ovdovělá Dorota Kašparová čili Nývltová se totiž znova provdala za Vondru Cohornova, svobodníka č.6.
V letech 1606-1609 Pavel Machu dostával podíl po své sestře Martě Jirsové jinak Nejedlé, ročně kopy (celkem 12 kop), od svého švagra Václava Nývlta, držitele statku č.5 ve Rtyni, a když pak tento statek převzal Michal Šašek, přiženiv se k Dorotě, vdově po Václavu Nývltovi, skoupil roku 1612 Michal Šašek spravedlnost od Pavla Machova, kteráž mu na tom statku náležela, 62 kop za 28 kop, a tím dědictví Pavla Machova po sestře Martě zcela vyplaceno.
Pavel Machu přijal po své sestře Martě celkem 40 kop a za svůj statek zaplatil taktéž 40 kop, dále manželka Anna dostala z rychty podíl 30 1/2 kop = žili v dobrých poměrech.
Pavel Machu dědil po své manželce Anně. Roku 1600 totiž zemřel švagr jeho - Jan, syn Jíry Kašparova čili Nývlta a na statku č.17 v Radči zůstalo po něm: Dorotě máteři, Matoušovi, Jakubovi, Pavlovi Machovu po Anně, Václavovi, Vavřincovi a Maruši po 12 kopách 25 groších a 5 denárech. Anna manželka Pavla Machova, byla tehdy již mrtva, ale její matka Dorota, provdána podruhé za Vondru Cohornu ve Rtyni, ještě žila a také žila mladší dcera Maruše, uvedená v zápise roku 1569 pod jménem Markyta - zajisté omylem.
Když Pavel Machu roku 1574 převzal otcovský statek ve Rtyni č.42, splácel dědicům podíly 2 kop míšeňských ročně ve lhůtě 20 let.

V této době kraluje v Českém království Rudolf II. A papežem je Urban VII. A Řehoř XIV. Když v roce 1613zemřela Anna,bylo vydáno poslední vydání bible Kralické
Ještě za svého života roku 1613 postoupil statek č.42 svému synovi Václavovi za 140 kop míš. Přidal mu ještě také dva koně, krávu, jalůvě a kozu, kromě toho druhou krávu na požitek do tří let a včely.
Nepoměrný rozdíl mezi postupní cenou statku 40 kop z roku 1574 a poté 140 kop z roku 1612 = přikoupením pole a snad také novou přestavbou statku.
Pavel Mach měl kromě syna Václava ještě syna Jana.
Jan Mach - manželka jeho byla Maruše, dcera Matouše Šenkhanuse ve Rtyni. Ten roku 1614 prodal svůj statek č.10 Jírovi Vlčkovi, zeti svému za 450 kop. V zavdavku odrazil si Jíra Vlčku díl své manželky Mandaleny 70 kop míš. a Maruši manželce Jana Machova složil při zápisu hotově 70 kop míš. A Anně, třetí dceři Matouše Šenkhanuse, vydati měl také 70 kop a: "když by k vdávání přišla na vejdavky učiniti s lože šatu, totiž peřiny velký 2, poštáře 2, prostěradlo 1, šatův chodících sukní 1, plášť 1, barchanku 1, kožich barchanovej 1, krávy 2 a 1 jalovici roční vydati. Však pokudž by ta živnost na prodej přišla ke koupení ji Jan Machu přední právo míti má."
Maruše Machová, dostala zajisté z domova stejnou výbavu jako její mladší sestra Anna.
Jak dlouze a kde Jan Mach žil - nedá se zjistit. Jeho manželka Maruše byla roku 1636 nebožkou, což vysvítá ze zápisu v gruntovní knize z roku 1636.
Václav Mach - syn Pavla a Anny * 1590 + 1663
- kdy se ženil poprvé a jméno první ženy není známo, jen to že s ní měl tyto děti: Matěje *1619, Jana *1626, Kateřinu *1635, Martina *1639. S druhou ženou Dorotou měl roku 1645 Jakuba. Druhá žena Dorota, byla o 35 let mladší od Václava.

Život Václava Macha byl v bouřlivém období

8.11.1620 byla bitva na Bílé hoře a začátek 30. války. 21.6.1621 poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí. Ale také 25.9.1626 se narodil Mikuláš z Heslova, je doležena první zmínka o konzumaci bramborv českých zemích a také se narodila jeho druhá žena Dorota.

V Českém království kraloval Ferdinand II.

• Václav Mach byl dobrým hospodářem, roku 1635 přikoupil sousední statek č. 41 od Václava Nývlta za 150 kop a postoupil jej roku 1647 svému synu Janovi.
  - Ještě za války pořízen do rtyňské zvonice roku 1644 další veliký zvon s latinským, českým a německým nápisem:
  "DOMINE AD TE CLAMO PROPERA AD ME PERCIPE VOCEM MEAM CUM TE IN VOCAVERE.
  ANNO DOMINI 1644. PSALM C 41.
  STALO SE ZA SPRAWY VRBANA NYWLTA POLESNYHO MATAVSSE NYWLTA RYCHTARZE JAKVBA PAWLOWA KONSSELA KOSTELNIKA WACZLAWA MACHOWA WACZLAWA NYWLTA.
  MARTINVS SCHRETER GLOCKENGISSER. ZV DER ZEIT HAVPTMAN JOHANES KOSTELEZKY."

• 
  Machův rod je zapsán v soupisce poddaných z roku 1651 takto:
  Václav Machu, sedlák (č.42) ve věku 60 let
  Dorota, manželka jeho 25 let
  Kateřina, dcera 20 let
  Martin, syn 16 let
  
  Matěj Machu, sedlák (č. 41) 32 let
  Anna, manželka jeho 20 let
  Rozina, děvka 16 let
  Jan, pohůnek 12 let
  
  Jan Machu, chalupník (č.40) 25 let
  Kateřina, manželka jeho 19 let
  Dorota, podruhyně 40 let
  Magdalena, podruhyně 50 let
  Anna, podruhyně 25 let
  
  U Jana Macha bydlely tři ženy jako podruhyně. Zdá se, že prvá - Dorota, byla vdova po Václavu Nývltovi a ostatní dvě příbuzné Jana Macha: Magdalena - tchýně a Anna - její dcera.
  Syn Jakub, Doroty a Václava Macha v soupisce nebyl, ježto byl teprve pětiletý a v soupisce byli poddaní nad 10 let.
  O stavu hospodářství Václava Macha a jeho dvou synů Matěje a Jana podává berní rula tento obraz:
  Matěj Machu, rolník (č.41), rolí má 30 strychů. Seje na zimu 10 strychů, na jaře 8 strychů. Potahů chová 2, dobytka chová: krav 3, jalového 3, sviň 1. (30 strychů = 8,55ha)
  Jan Machu, zahradník (č.40) dobytka chová: 1 krávu. Pro tu krávu si Jan Machu najal louku od statku č.38, neboť roku 1668 - když Václav Štrauf ujímal statek č.38 po Janu Čermákovi - vymínil si prodávající kousek louky, kterouž Jan Machu užíval.
  Po smrti Václava Macha ujal otcovský statek č. 42 dle kšaftu Machova za 70 kop míšeňských jeho nejmladší syn Jakub Machu dne 2. července 1663. Když se Jakub ujímá otcovského statku ,tak v Českém království je králem Leopold I. A papežem je Alexandr VII. Vdova Dorota měla tu výměnek a jednu jabloň u stavení a druhou na poli. Téhož roku zaplaceno Kašparu Chmelařovi do Markoušovic za klisnu 9 kop míš. K zápisu přiložena smlouva o poplatku z kusu pole souseda Jakuba Křecha (č.44), který si vlastnil Jakub Machu.
  " L. 1663 dne 14. Martii stalo se jisté a přátelské porovnání před J. M. P. panem de Lutianiem, oberinspektorem, mezi stranami těmito v příčině poplatku z kusu pole, který nynějšího času Jakub Machu při své živnosti užívá a někdy před dávnými lety k živnosti Jakub Křech oba sousedi v obci rtyňské, v držení má, přináležela tak, že Jakub Machu dle svrchu psaného přátelského porovnání uvolil se z téhož kusu pole jim povědomého Jakubovi Křechovi, sousedu svému, každoročně úroku a ovsa ouročního přidávati, totiž při termínu sv. Jiří 8 grošů na penězích, při sv. Havle též 8 grošů a ovsa ouročního 2 korce staré míry, jak se oves ouroční na zámek odvádí. Na kterémžto týž Jakub Křech přestal a on Jakub Machu, dotčeného kusu pole tak jako svého vlastního užívati a svobodně osívati i klíditi má a to své dobrovolné přípovědi a přátelskému porovnání dle dobrého a svorného sousedství zadosti učiniti povinen bude."
  každoročně při držaném soudě počmouc v lethu 1707 po 2 kop míš. purgkrechtem skládati, což vše prodávajícím náležeti bude 25 kop míš.

Přídavky: stůl 1, díž, měděnec v kamních 1, vidle do prsku 1 a do chléva 1.Vejměnek Dorota vdova a matka sobě činí byt svobodný až do smrti v týž chalupě.

Čermákovi Vincent říkalo se mu Čeněk a Františka roz.Machová měli tyto děti:

Čeněk tkadlec

Jan zámečník

Božena provdaná Berková na Bohdašíně

Marie provdaná Frýbová

Vilemína provdaná Turková

Anna provdaná Burdychová

Vilém *28. 11. 1888 +1925 horník

Otokar *6. 11. 1892 +6. 12. 1969 sedlář, pak horník a zemědělec

Otokar se oženil 4.2.1922 s Boženou Vlčkovou *11.3.1893 Rtyně v Podkrkonoší č.198

 Z Ze zápisků p. Pavla o Rtyni . Pan Pavel byl spolužák  Otokara    Č     Čermáka 

Ve Rtyni mne učil celých šest let učitel Josef Boura. Byl přísný, ale hleděl nás skutečně něčemu naučit. Pozdrav školních dětí při příchodu do školy, při potkání faráře neb učitelů a příchodu ze školy byl: Pochválen buď pan Ježíš Kristus. Někdy jsme sti to venku při potkání někoho zkrátili na: Panškristus. Vyučování se zahajovalo modlitbou: Otče náš, jenž jsi na nebesích… Po vyučování jsme se před školou seřadili po dvou, zvlášť ti kteří šli na horní konec obce a zvlášť na dolní konec, řekli jsme společně před učitelem: S Pánem Bohem a odcházeli. Jak jsme zmizeli učiteli z očí, bylo po pořádku, nastalo skotačení.

Školní třídy v obecné škole byly značně velké, ale plné, vždyť počet žáků ve třídě se pohyboval mezi šedesáti a sedmdesáti někdy i přes sedmdesát.

Za školní děti museli rodiče platili poplatek zvaný sobotales. Nepamatuji se, jaké výše tento poplatek byl, myslím že as 2 zlaté za děcko ročně. Pamatuji se ještě z předškolního věku, že rodiče o tomto poplatku, co tíživému, několikrát mluvili. Sobotales byl zrušen as v době, kdy jsem začal chodit do školy, neb krátce před tím. Dlouho po tom, i v době, kdy jsem již do školy nechodil, říkalo se žertem mezi dospělými, když někdo špatně počítal: Jdi k učiteli, ať ti vrátí sobotales!

Do školy jsem neměl daleko, as 300 metrů. Mnoho žáků zůstávalo přes polední přestávku ve škole, nechodili na oběd domů, říkalo se že jsou „Na celý“ neb měli do školy daleko. Byli to hlavně ti, co bydleli na „Zadech“, na „Končinách“, v poli u Lhoty a na „Náměrkách“, odkud měli do školy dobré tři kilometry. Někdy v zimě, když byla vánice, přijel pro děti některý sedlák z horního konce se saněmi, Vítové, Berka i jiní.

Vyučovalo se denně dopoledne od osmi do desíti, jedenácti neb dvanácti, dle stáří žáků, odpoledne v pondělí, v úterý, ve čtvrtek a v pátek od jedné do tří v jednotlivých případech i do čtyř. Ve středu a v sobotu odpoledne bylo volno.

V letních měsících jsme ráno chodili do školy dříve, šli jsme před vyučováním společně do kostela na mši.

Kromě letních prázdnin, nedělí a církevních svátků měli jsme ze školy volno: 2. listopadu na Dušičky dopoledne, o Vánocích as týden, na Ostatky v úterý odpoledne, o Velikonocích šest dnů, v Křížové dny dopoledne (šli jsme místo učení na procesí), dne 26. července na svatou Annu, kdy se chodilo ze školy společně s procesím na pouť do Malých Svatoňovic, čili jak se říkalo k „Studánce“. Také po Svatodušních svátcích v úterý bylo volno a když měli učitelé konferenci.

Učitelé s farářem Bakšem mívali vždy ve čtvrtek u Mikšů schůzku. Tento den jsme se s naším skotačením uklidili vždy od Mikšových dále, bychom nebyli kantorům na očích a nepřišli k nějaké pohromě.

Školní učebnice se neměnily jako nyní, používaly se stejné snad celá desítiletí a děti je dědili jedno po druhém. Školními sešity a jinými pomůckami se šetřilo neb byla nouze o krejcary.

As do roku 1901 učil ve Rtyni učitel Kolísko, který vydával levné stručné příručky zeměpisu a dějepisu, nevím zda též další, dále malé mapky. Do školy začali děti chodit v roce, v kterém dospěli šesti roků, ku příkladu rozené v roce 1892 nastoupili do školy r. 1898. Byla osmiletá školní docházka. Děti narozené v posledních měsících roku mohli nastoupit do učení neb jiné práce již před čtrnáctým rokem věku.

Učitelé se tehdy na školách neměnili jako nyní a ve Rtyni působili v mém mládí celá desetiletí, řídící učitel Jan Pižl, učitelé Josef Boura, František Sobotka, Antonín Marek, Hugo Kolísko a učitelka ručních prací Rosaurová. Později působili ve Rtyni dlouhá léta učitelé: Malý, Koblasa, Klimeš, Fierlingr, Vorlický, Kavan a jiní. V době, kdy měli pomalu již jíti pomalu do výslužby, šli tito učitelé zpravidla na menší školu co řídící, by docílili vyšší penze. Ku příkladu Boura byl řídícím učitelem v Strážkovicích, Marek v Malých Svatoňovicích, Sobotka v Havlovicích, Malý ve Velkých Svatoňovicích, Koblasa v Úpici.

Jak na obecné škole tak v měšťanské probouzeli v nás učitelé národní uvědomění a lásku k vlasti líčením slavných dob a osob našich dějin, odstrašující doby úpadku v třicetileté válce a po této až do doby, kdy začalo obrozenecké hnutí. Dále o činnosti národních buditelů z konce osmnáctého století a ze století devatenáctého.

Náboženství mne první čtyři roky ve Rtyni učil farář Bakeš. Spolužáci, narození roku 1892, pokud se pamatuji jsou:

Václav Balcar, malíř, po válce financ, kdesi ve Slezsku, + as 1970

Bernard Josef, horník, spoluvojín v Rivě, zemřel as 1955

Brát Josef, obuvník, pak horník, italský legionář, zemřel asi 1950, svobodný

Brát Antonín, důlní dozorce, důchodce, Malé Svatoňovice, + 1961

Čermák Otokar, soused, sedlář, pak horník, důchodce, + 6.prosinec 1969

Čermák František, horník, zemřel as 1947, svobodný (horní konec)

Drapač František, horník, důchodce, zemřel 1954 (v Brodkách)

Gult Jaroslav, důlní zámečník, důchodce, zemřel as 1953

Hejna Adolf, kramolenský, klempíř, zemřel 1939

Kulda Josef (Lávecký), horník, spoluvojín, důchodce, +květen 1967

Kulda Jan, důlní kovář, důchodce, zemřel 1959

Kulda Václav, horník, důchodce, zemřel as 1944 (Zada na Černi)

Kábrt Vincenc, horník, zemřel as 1942 (Bohdašín)

Kubina Karel, horník, zemřel as 1942

Kuťák Hynek, bratranec, kovář, zemřel 1949

Macek Bohumil, soused, horník, zemřel as 1944

Mach Jan, zemřel sebevraždou 1914

Malina Václav, úředník, oběť světové války

Martin Antonín, obchodník, zemřel sebevraždou as 1932 (Č. Kostelec)

Mědílek Václav, pekař, nyní rolník, zemřel 1974

Prouza Josef, kovář, rolník, zemřel as 1947 (Havlovice)

Linhart Antonín, zedník, důchodce, zemřel 6.3.1966

Ryšavý Václav, horník, důchodce, zemřel as 1955

Rýzner Vilém, zámečník, oběť války 1915, zažalován pro protistátní výrok

Štauda Karel, lékař, zemřel as 1947 (Králové Dvůr)

Šedek Josef, rolník, zemřel 1966 neb 1967

Špicar Václav, zahradník, rolník, francouzský legionář, zemřel v říjnu 1962

Vokřál Josef, klempíř v Jugoslávii

Goldman Josef, ředitel továrny na slovensku, nyní neznámo

Ze spolužaček se pamatuji pouze na několik:

Kuldová Amálie, provdána Vlčková, zemřela 1974

Hejnová Amálie, provdána Čepelková

Hejnová Aloisie (zámečníkova) osud neznám

Bořková Emilie, provdána za němce, odsun do říše

Prouzová Růžena, provdána Švábová, Lhota

Kuťáková Růžena, provdána Volhejnová na Zadech, zemřela

Nývltová Justina, provdána Stodůlková, Horní Kostelec

Berková, provdána Kleprlíková, zemřela

Kašparová Marie, provdána Faltová

Pavlová Marie, provdána Friedová, zemřela

Vlčková Vilemína, provdána Křechová

Brátová Marie, provdána Vávrová (u Hořiček)

Machová (varhaníkova) provdána Borůvková

Brátová Františka (stolinova) zemřela co školačka

Hejnová Doubravka, provdána Hlásná

Melicharová, provdána Kultová-Šotková

Kuldová, provdána Telková, Bohdašín

Školní věk 1898 – 1906

Život mimo školu

Začínám Novým rokem. Zimu jsme se sourozenci trávil po příchodu ze školy převážně doma. Drali jsem peří, neb četli. Ven jsme se dostali zřídka. Naše ustrojení nebylo valné, což by nám nevadilo, tatínek však nedovolil, bychom na klouzačkách trhali zbytečně boty. Doma jsme se museli chovat za tatínkovi přítomnosti tiše. Ještě tak v neděli odpoledne jsem se mohli z domu ztratit. Klouzali jsme se na rybníce a jezdili s jinými dětmi na sáňkách na „Ferďáku“, kopečku to u chalupy Ferdinanda Hrušky, kde nyní bydlí v novostavbě listonoš Rubáček. Vlastní sáňky jsme neměli. Lyže tehdy u nás neeksistovaly, sem tam některý klus se pokoušel jezditi na duhách ze sudů. Poměrně dosti se bruslilo, my jsme ovšem brusle neměli. Stavěli jsme sněhuláky a hrady ze sněhu a potom válčili hroudami. Na rybníčku za Mikšovi, kde nyní stojí hasičská zbrojinice, jsme v době, kdy začínalo tát, prosekali led a udělali si kolotoč, neb kry a skákali po těchto. Toho využívali kluci, kteří byli ve škole „na celej“. Ti měli na rybníku své eldorádo a nejednou se při tom zmáchal. Rybník nebyl hluboký.

Jedné zimy kolem roku 1902 bylo mnoho vývratů a polomu. Zima byla neobyčejně teplá, sekali jsem s bratrem Rudolfem bosi na dvorku roští. Jindy v té době bývalo nejvíce sněhu a mrzlo. Za to roku 1903 byly na Velikonoce spousty sněhu a vánice jak uprostřed zimy.

Jak slezl z jara sníh začali jsme chodit bosi. Vyrukovaly kuličky a fazole, nadělali jsem si důlky a už se cvrkalo.

Později jsem sháněli obruče a tyto napalovali polínky.

Nejvíce jsem si hrávali na schovávanou, na otloukanou a různé hry s míčem. Házeli míč na zeď a odráželi ode zdi, komu se podaří nejvíce odrazů aniž by míč spadl na zem, na tresty, na krále a mazáče, na odbíjenou, ovšem ne takovou jak se nyní hraje, to bylo tehdy neznámo. Rovněž kopaná tehdy u nás nebyla známá a i kdyby byla, kde bychom se zmohli na kopací míč. Byli jsme rádi, že jsme měli malý gumový míček a i ten byl často nahrazen míčem hadrovým.

Pokud se pamatuji, byly různé hry hrány následovně:

Otloukaná: Jeden z hráčů se postavil u nějakého kolu, zakryl si kloboukem obličej a počítal do určitého čísla, ku příkladu do třiceti. Ostatní hráči se rozběhli a poschovávali. Hráč u kolu po odpočítání určeného čísla pátral po spoluhráčích, jak některého spatřil utíkal ke kolu, udeřil do něho třikrát se slovy: jedna, dva, tři a jménem hráče, jehož spatřil. Uschovaní hráči zase hleděli se dříve dostat ke kolu, by sami odtloukli se slovy, jedna, dva, tři.

Hra s míčem Král a mazáč. Hráči dali své klobouky neb čepice na zem, do řady a sami se postavili do řady nedaleko čepic. Hráč, který držel míč, vhodil tento do některé čepice, majitel její honem přiskočil, popadl míč a hleděl jím některého hráče zasáhnout. Podle zásahů se pak posunovalo pořadí klobouků, nevím již jak.

Na tresty: hráči utvořili větší kruh tak, by byli od sebe stejně vzdáleni. Házeli míč jeden druhému a který nechytil, postavil se na jednu nohu, chytil-li podruhé, postavil se na opačnou nohu, při dalších chybách klesl na jedno koleno, na druhé, na obě, na to chytal míč že v sedě a na konec v leže, nepamatuji se již.

Odbíjená: hráči se postavili za sebe do řady, proti nim hráč s míčem. Tento míč nadhodil prvnímu hráči v řadě, jehož úkolem bylo míč odplácnout stranou, směrem kterým hráči z rozprchlé řady museli utíkat k stanovené metě. Hráč, který míč nadhodil, hleděl odplácnutý míč co nejrychleji uchopit a zasáhnout jím některého utíkajícího dříve, než doběhl na stanovené místo.

Další naše hry byly: na zlatou bránu, zlatý prstýnek, hádání řemesel, přeskakováním švihadel, přeskakování dlouhého provazu jímž jeden točil, na honěnou, na mety, dělání píšťalek a různé jiné.

V létě jsem nedělní odpoledne strávili obyčejně v lese, v Čermákovi skalce, kde bylo naše eldorádo. Hráli jsem si na zloděje a četníky a podobné hry. Někdy jsem se vypravili ku hradu, (zříceniny Wiesenburku), tam jsme pouštěli ze stráně kameny, pak se stavili v lomě, kde jsme lozili po stěnách a házeli kamením.

Když bylo teplo, hráli jsme si u potoka, dělali zástavy na stružce, kterou přitékala voda do rybníka za Mikšovi a brouzdali se rybníkem plným bahna a pijavic. Nohy jsem měl stále rozsedané, pořezané od střepů, palce uklopýtané. Večer jsem si doma musel nohy řádné umýt a sykal jsem často bolestí, jak byly rozsedané. Hledali jsme ploché kamínky a házeli po hladině rybníka, komu udělali více skoků, říkali jsme obědů neb žabek. Koupat jsme se chodili do „panského“ rybníka. Ten sahal až ke Kábrtovu hostinci, byl silně bahnitý a byl as roku 1902 značně zmenšen, vyčištěn a vyvezeným bahnem utvořen z části rybníka louka. Na to byly postaveny na rybníce as čtyři kabinky a opatřeny dvě loďky. V ruskojaponské válce 1904 – 1905 byla tam svedena pány kluky námořní bitva, v které samozřejmě zvítězili Rusové. Vůbec v oné době jsme si hrávali na vojáky a zpívali písničku: „Z Port Artura jede fůra, sedí na ní Karsimůra..“

Chodili jsme na jahody, maliny, ostružiny, borůvky. Domů jsme nosili jen borůvky na bublaninu, buchty neb knedlíky. Jiné uvedené lesní plody jsme smlsali na místě.

Na houby jsme chodili většinou do „Zádušního“ a „Rychetského“ lesa.

Občas jsme šli na hrách, ponejvíce Vítkům. Dávali jsme si pozor, bychom nějakou lusku nepřetrhli, to bylo špatné znamení, že na nás někdo přijde.

Na podzim jsme sem tam vlezli do sadu, natrhali si do kapes ovoce. Ponejvíce to bývalo k Vítkům. Po očesání ovoce jsme paběrkovali zbylé ovoce, většinou to bylo v Rychetské aleji. O takové naší činnosti nesměl tatínek nic vědět, jinak bychom na to těžce doplatili.

Po sklizni otav jsme se proháněli po lukách a stříleli šípy.

Z jara jsme pomáhali nasázet brambory, což byla práce as na půl dne. S Rudolfem jsme uhrabovali louku v místech, kde byla hnojena. Jinde jsme rozhrabovali jen kopečky, které nadělali krtci. Jednou jsme s Rudolfem vozili na traktoře v bedničce trochu šutru od zádušního lesa na spravování zádušní cesty. Šel kolem farář Bakeš, dostali jsme od něj po krejcaru.

Jak poněkud vyrostla tráva, jezdil tatínek téměř denně na louku k lesu pro krmení. Jezdíval jsem s ním, shraboval nasečenou trávu. Byla-li tráva krátká, zašel tatínek do lesa pro trochu chvojí, by tráva mezi žebřinami nepropadávala a já jsem zatím hlídal krávu. Zpáteční cestou jsem ležel na krmení, zamhouřil na chvíli oči, zdálo se mi, že jsem na jednom místě a že se vše kolem mne pohybuje. Nebo jsem pozoroval mráčky a dohadoval se co představují. O senoseči jsem trhal květiny a chytal kobylky. Když jsem poodrostl, pomáhal jsem roztřásat, obracet a navečer dávat seno do kup.

Se žněmi nebylo u nás mnoho práce. Kousek žita a ječmene neb ovsa. Při sečení obilí odebírali starší sourozenci, já pak po odchodu bratra Rudolfa do učení. Od ranního mládí jsme chodili po sklizni obilí sbírat zbylé klasy a hleděli jsme nasbírat co největší a co nejvíc kyticí. Žito málo přibývalo, nejraději jsme sbírali ječmen, to byla kytice brzo. Chodili jsme po strništích bosi. Doma bylo dobré pro drůbež každé zrnko.

Těšil jsem se vždycky na mlácení obilí. Žito se mlátilo cepy, pozoroval jsem jak pravidelně cepy na obilí dopadaly a poslouchal jejich souměrné klapání. Nejzvučněji bylo slyšet cepy od Viléma Schreiberových, kde měli místo humna prkennou podlahu. Žitná sláma se používala na povřísla, do slamníku a na došky, proto to mlácení cepy. Ostatní obilí se mlátilo mlátičkou, poháněnou žentourem, v němž zapřažen byl kůň neb krávy. Benzinové a elektrické motory se tehdy v hospodářství nepoužívaly, nevím zda vůbec již existovaly. Ježto jsme neměli vlastní stodolu, mlátili jsme na Rychtě neb u „stateckých“ neb „zahrádeckých“ Matýsků a jednou v Kroupově stodole, z které si zřídil později domek cestář Matýska. Při mlácení jsme nepomáhali.

Na strništích jsme pásávali husy. Strniště zůstávala tehdy převážně delší dobu nepodmítnuta.

Také na sklizeň bramborů jsem se těšil, pomáhal jsem vybírati vyorané brambory již od nejútlejšího mládí, neb to je práce lehká. My děti jsme se nemuseli tak ohýbat jako dospělí, nebolela nás záda. A odměna, ty dobré pečené brambory z ohníčku. Někdy rodiče kopali brambory motykami a já je sbíral do košíka. Před sklizní bramborů jsme co děti požali natě, shrabali je a sušili na podestlání.

Po sklizni otavy zpravidla vyrostla druhá tráva, drobná, neustále za sečení. Chodíval jsem na ní pást krávu. Pokud bylo pěkné počasí a kráva se klidně pásla, tak se mi to líbilo. Horší bylo, když bylo chladno a mrholilo. Byl jsem bos, zahříval si nohy v čerstvých kravincích. Jednou byl velmi suchý podzim, tuším že to bylo v roce 1905, byl nedostatek píce, takže bylo zvlášť nutno pásti. Pásl jsem v neděli odpoledne, chtěl jsem se dostat domů, tak jsem rozdráždil krávu, tak se splašila a byli jsme doma ve chvilce. Kdyby tak tatínek věděl, proč se kráva splašila, to by si se mnou pohovořil.

Chodíval jsem na houby, většinou jen do zádušního nebo rychetského lesa, tam příliš nerostly. Do vzdálenějších lesů jsem chodil na houby zřídka.

V zimě občas přijel Kopecký neb jiný loutkař s loutkovým divadlem čili „pimprlovou komedii“. Bývali na Rychtě, u Nyklíčků neb u Mikšů. Škemral jsem o krejcar, bych se mohl jít podívat. To bylo divení, kdy hráli „Jenovéfu“, „Jan za chrta dán“, „Posvícení v Hudlicích“ atd.

V létě někdy přicestovali komedianti, jejich umělecké výkony nebyly valné, ovšem že my, páni kluci jsme byli nadšení, když jsme se na jejich produkce dostali.

Častěji, zvlášť v prvních létech dětství objevil se medvědář. Byl to obyčejně nějaký dopilkuba s opelichaným medvědem a případně ještě s opičkou. Chlapík tloukl na bubínek, medvěd „tancoval“ totiž přešlapoval a opička se pitvořila. Dvakrát či třikrát v školním věku jsem byl ve zvěřinci, ovšem že ne v nějakém světovém. V řádném cirkuse jsem ve svém dětství nebyl.

Když mi bylo šest let, stavěl Mikeš proti nám hostinec. To jsme si ve stavbě poskotačili. A což as o dva či tři roky později, kdy stavěl Mach obchodník jednopatrový dům, tam jsme měli teprve po večerech a nedělích své eldorádo.

Když byla stavba poněkud vyšší nanosili jsme co kluci hodnou kupu cihel, za což nám dal starý Mach po krejcaru.

Před Janem Křtitelem, bylo ho 24. června, pálily se čarodějnice nebo svatojánské boudy. As roku 1900 porážel „Loutecký Nývlt“ les, nad nynější zastávkou, bylo tam hodně roští, pálil se řádný oheň. Zdrželi jsme se tam s bratrem Rudolfem hodně dlouho a jak jsme po návratu domů zatloukli na dveře, dostali jsme na záda nespočítaných.

Dne 5. července, v předvečer památky Mistra Jana Husa byly Husovy oslavy. Na Friedově kopci plála hranice, hudba zahrála „Hranice vzplála“ a býval proslov o významu Husovi osobnosti. Jednou byla tato oslava zvlášť slavnostní, lampiónový průvod se ubíral kol Středových na kopci, nyný Nágl, nad panským rybníkem, kol Kábrtova hostince, po silnici dolů. Okna vesměs osvětlena svíčkami a leckde Husovy transparenty. Když dnes o tom uvažuji, divím se, že v tehdejší době byla Husova oslava v takovém rozsahu uspořádána.

V sousedství bydleli Kuťákovi kostelníkovi, jejich syn Teodor byl o rok starší a Antonín o tři léta starší než já. Chodíval jsem s nimi někdy navečer zvonit klekání. O pohřbu jsem jim několikrát pomáhal též zvonit, při tom jsme vylezli nahoru ke zvonům. Nebylo tam slyšet ani slova, když srdce tří zvonů, velkého, poledníka a mračníka bila do zvonů. Zvonice se otřásala, nám se to ale líbilo. Vylezli jsme někdy po primitivním žebříku ještě kus nad zvony, tam hnízdily kavky.

Celkem jsou na zvonici čtyři zvony a to tři velké a jeden malý zvaný umíráček. Tento byl koupen po první světové válce, neb původní umíráček byl za války zrekvírován. Největší zvon je z roku 1644, střední, jemuž se říkalo „poledník“, neb se s ním zvonilo poledne, pochází z roku 1545 a třetí, zvaný „mračník“ je z roku 1471. Proč jsme mu říkali mračník, nevím. Tyto tři zvony byl péčí faráře Nováka za první světové války zachráněny. V druhé světové válce byly zvony odvezeny, určeny k rozlití. K tomu nedošlo, byly nalezeny a vráceny zpět na své místo. Na kostele se nalézal rovněž menší zvonek, kterým se zvonilo při mši a pozdvihování a požehnání. Také tento zvonek byl v první světové válce zrekvírován a nebyl již nahrazen.

Jedné letní soboty as roku 1900 jsem se sourozenci na louce vytrhával kokotici, čili jak jsme říkali „posránek“. Viděli jsme táhnout silnicí od Devíti křížů vojsko, jízdu, pěchotu, dělostřelce. To jsme spěchali, bychom o něco nepřišli. Bylo to hodně vojáků na manévrech, ubytováni byli přes neděli po stodolách. Nevěděli jsme, co dříve pozorovat, zda jak plaví v rybníčku koně, či jak vaří mináž, neb jak čistí zbraně. A což v neděli odpoledne, kdy na plácku u Špice koncertovala vojenská kutálka. V pondělí vojáci odtáhli, my však měli ještě dlouho o čem vyprávět.

As roku 1900 bylo ve Rtyni započato s meliorací luk a polí, nejdříve na severní straně obce. Tyto práce prováděli z větší části dělníci cizí, zvaní stroužkaři. Někteří z nich, jako Brandejs, Hejtmánek, Svoboda se ve Rtyni oženili a uvázli pak v dolech. Meliorací se mnoho pozemků, hlavně luk , značně zhodnotilo. Ku příkladu v místech hornického sídliště byly dva klikaté potůčky, křoviny, louče. Později byly meliorovány pozemky na jižní straně obce, mimo jiné též louka zádušní, kterou měl tatínek v nájmu. Tatínek byl v té době již v pensi a většinu práce na louce si udělal sám hlavně zavezení mokřin v dolci a planýrování.

V roce 1902 koupil tatínek větší množství pařezů v Nývltově „Louteckém“ lese (nyní obecní les). Pomáhal jsem tatínkovi trochu řezat a stahoval vykopané kořeny k cestě.

Rolník Berka vozíval tkalcům hotové kusy ze Rtyně do Úpice. Jednou jsem mu strčil pod zadní kolo obruč z kolečka od trakaru, byl jsem zvědav, co se s obručí stane. Obruč se rozlomila a vpletla mezi špice kola. Tenkrát mě Berka s bičem v ruce prohnal.

Příjemnou změnou pro nás bylo, když byla ve Rtyni pořádána nějaká slavnost. As roku 1902 byl ve Rtyni hasičský župní sjezd, na který se hasiči delší dobu připravovali cvičeními se stříkačkami, žebříky, skokem do plachty atd. Několikrát jsem se při tom svezl v plachtě ze štábového okna Menzlova, později Krebsova domu. Hasiči po nás klucích při cvičeních stříkali. Jednou jsem se před proudem schoval za podstavec kříže, naproti Vokřálovem, pod hřbitovními schody. Hasič pustil proud do železného kříže a já byl mokrý jak hastrman.

Během mého školního věku byly myslím že dvě sokolské slavnosti ve Rtyni. Jak jsem záviděl školním dětem, které cvičili. Tatínek by nic takového nedovolil.

Novinkou pro mě byl parní válec. Prvně jsem ho viděl při úpravě silnice od Devíti křížů k nynější „Šulcárně“, když mi bylo as sedm let.

Cestáři měli na starosti údržbu určitých úseků silnic. Udržovali silniční příkopy, okopávali okraje silnice zarostlé travou, by voda ze silnice stékala do příkopů a kladli kameny, vždy tři vedle sebe střídavě při pravé a levé straně silnice ve vzdálenosti myslím as 70 metrů. As ob den tyto kameny překládali k opačné straně silnice. Povozníci byli nuceni jezdit po silnici klikatě, by se nevyjezdily koleje. S rozvojem automobilové dopravy toto kladení kamenů odpadlo.

S rozvojem autodopravy byla zrušena silniční mýta, což byla jakási silniční daň. Silniční mýto bylo ve Rtyni u hostince na Mýtě, v Zálesích u hostince Smutných atd. Mýto bylo dříve položené napříč silnice na dvou sloupech, podobně jako závory na přejezdech trati. Vozka zaplatil stanovený poplatek (mýto) a mohl jeti dále. Ve Rtyni bylo zrušeno mýto myslím ve světové válce 1914 – 1918, v Zálesích as o něco později.

Velký rozruch v mém dětství způsobil krach Svatováclavské záložny v Praze, kdy tento podnik, jehož správa byla v rukou kněží, udělal úpadek a spousta chudáků přišla o těžce našetřené peníze. Bylo to v době, kdy něco o socialismu na vesnici něco věděli pouze jednotlivci, na socialisty bylo pohlíženo jako na vyvrhele. Krach Svatováclavské záložny značně poškodil prestiž kněží, změnil názory jednotlivců na náboženské a sociální otázky. Začínal se u nás odebírat krejcarový týdeník „Ruch“ psaný pokrokově, který se časem silně rozšířil. Tento časopis byl později překřtěn na „Nový lid“.

Vedle zahradských Matýskových bydleli v č.p. 170 Čermákovi, jejich děti byli celkem v témže věku jak v naší rodině. Dcery Božena, provdána Berková na Bohdašíně, Marie, provdána Frýbová, Anna, provdána Burdychová a Vilemína, provdána Turková, vesměs ve Rtyni, všechny zemřely. Rovněž synové Čeněk, tkadlec a Jan, zámečník, zemřeli. Žije Vilém a Ota, oba pracovali u dolů.

Vlčkovi

Božena:otec :Josef Vlček tkalce ze Rtyně v Podkrkonoší , syna Antonína Vlčka chalupníka ze Ryzně v Podkrkonoší 273 a jeho ženy Františky roz. Lelkové dcery Josefa Lelka ze Ryzně v Podkrkonoší čís.98.

Matka: Bohuslava roz. Ludvíková dcera Františka Ludvíka chalupníka z Rosic a jeho ženy Anny roz.Kavkové ,dcery Františka Kavky chalupníka z Volešnice č.39